Silnice protne malebnou ves Sloup v Čechách a začne klesat. Ještě než se opět zanoří do lesů, mine majestátní skálu. Kdyby člověk nevěděl, že má na jejím vršku mezi skalami hledat hrad, projel by bez zastavení.

Informační tabule schovaná za rohem, úzká odbočka a typická česká hospůdka s omezeným menu a příznačný názvem „Pod hradem“. Zdá se, že nic víc turisty k mohutné pískovcové skále, vypínající se do výšky třiceti metrů a roztahující se v délce sta metrů, neláká.

Když tu však člověk zastaví a vysápe se na vrchol strmého kamene, pochopí, proč je toto místo připomínané v každém průvodci zdejším krajem. Na vrcholku se totiž rozkládají pozůstatky kdysi majestátních staveb, budovaných od středověku přes baroko až do romantismu.

Mlčenlivá historie

Pískovcová skála je dominantou okolního kraje odnepaměti. Všimli si jí i první lidé, kteří zdejší zvlněnou, zalesněnou končinu obývali. Strmé stěny sloupské skály využili jako útočiště už nositelé lužické kultury a později Keltové.

Z dob dávno minulých se zachovalo jen pár nálezů a archeologové těžko určí, jak přesně jejich obydlí vypadala, jak skálu využívali a jak žili.

Tajemstvím je obestřen také středověk. Lidé patrně majestátní skálu neopustili, o čemž svědčí mnoho otvorů vyhloubených na úpatí kamene. Do dnešních dnů se zachovala středověká skalní místnost, byť její dřevěné patro se zastřešením dávno podlehlo zubu času.

O někdejších dějinách sloupské skály vypovídá také zásobnice na obilí ve tvaru džbánu. Historikové se shodují na tom, že zde kdysi bývalo opevnění, využitelné v časech ohrožení.

Kdy a jestli vůbec se tu bojovalo, zda se zde schovávali lidé a kolik životů skála zachránila, se už však nedozvíme. Středověké dějiny Sloupu jsou zahalené tajemstvím.

Hrad nebo jeskyně?

Úzké křivolaké schodiště se prudce zdvíhá a míří k vrcholku skály. Když prorazí kámen, promění prostor kolem sebe v uzounkou, zvlněnou uličku. Na první terásce už čeká pokladní se vstupenkou v ruce. Copak by si někdo, kdo se vyškrábal až sem, odpustil prohlídku hradu?!

Fasujeme malinké papírové průvodce a vydáváme se po stopách minulosti. Ve sloupském hradě, nebo spíš „sídle“, zanechaly stopy především dvě období: středověk a baroko.

Není zas tak těžké rozlišit, zda ta a ta prohlubeň nebo dekorace pochází z toho či onoho času. Zatímco středověk zanechal nahrubo otesané skalní místnosti a chodby, které připomínají klikatící se jeskynní prostory, po baroku zbyly plošiny skýtající nádherný rozhled do kraje, reliéfy v někdejším kukátkovém divadle a církevní prostory.

Lesk a bída Sloupu

Tři sta let takřka bez přestávky patřilo zdejší panství i s majestátní skálou Berkům z Dubé, a přece se do historie významně zapsal příslušník jiného rodu, Mikeš Pancíř ze Smojna. V pohusitské době využíval toho, jak se zdejší páni nemohli domluvit s hornolužickými městy, a tak proti sobě vedli války.

Nicméně i Sloup se dočkal časů, kdy mu spadl hřebínek. Při trestných vojenských výpravách v letech 1444 až 1445 byl pobořen a ani třicetiletá válka nezanechala v panství vlídné stopy.

Smutný průchod švédských vojsk, po němž zbyly vypleněné vesnice a strach, dodnes připomínají lidové názvy některých míst v okolí, třeba Švédská spára nebo Švédská jeskyně.

Avšak nic netrvá věčně a sloupská skála se opět dočkala příznivých časů. Koncem 17. století, kdy šlechtickému vkusu vládlo okázalé baroko, bylo zdejší panství v držení hraběte Ferdinanda Hroznaty z Kokořova.

To on se rozhodl pro velkolepou přestavbu místa, a tak mu vděčíme za většinu zaoblených chodeb i skal zdobených zašlou rytinou. Nebýt jeho, snad by se Sloup nikdy nemohl chlubit nezapomenutelným geniem loci.

Ferdinand Hroznata měl v plánu učinit ze Sloupu významné poutní místo. Na skále byly vztyčeny stavby s charakteristickými rysy kláštera.

Krom kostela s přilehlým ambitem a dále se vlnící křížové cesty vznikly terasy, otevírající se na jih a skýtající výhledy do okolí. Později zde přibyl také libosad s vinicí. Avšak když hrabě zemřel, byly práce zastaveny.

Sloup poustevnou

V letech 1710 až 1940 vlastnila panství rodina Kinských. V těch dobách se kraj těšil značnému rozkvětu a nezapomnělo se ani na „nedodělanou“ barokní skálu. Stavby na jejím vršku chátraly a začaly sloužit poustevníkům. Kinští se je rozhodli tomuto účelu přizpůsobit.

Sedíme na terase, vybalujeme svačinu a představujeme si, jak zde asi kdysi sedávali poustevníci, zarostlí a hubení, jen s darovaným krajícem chleba v ruce.

Nad námi se tyčí socha Samuela Görnera, nejslavnějšího ze zdejších poustevníků, pátého ze sedmi. Shlíží směrem k jeskyni, kterou vyhloubil a v níž také nějakou dobu pobýval. Tento muž proslul jako výrobce dalekohledů, proto jeden drží a pozoruje jím svou bývalou poustevnu.

Podle pověsti sem Görner chodil pozorovat svého bratra, který si v jeskyni užíval se svou milou. Jednoho dne tu prý samou závistí zkameněl – a tak ho můžeme vidět dodnes.

Od prvních turistů k současnosti

V průběhu 18. století vzniká na sloupské skále aranžovaná šlechtická ermitáž, už v souvislosti s počátkem návštěvnické éry. Doba romantismu přináší fascinaci tajemnými zříceninami a tajemná poustevna, opředená bohatou, ale tajemnou minulostí, si rychle nachází fanoušky.

Po zestátnění roku 1945 je skalní suk s pozůstatky někdejších sídel vyhlášen za kulturní památku. Objevuje se zde malé parkoviště, nevýrazná odbočka a hospůdka s příznačným názvem „Pod hradem“… že bychom tu už byli?!

Publikováno: 25. 9. 2021