Mohutný hrad Pernštejn je nejmenovaným „panovníkem“ Českomoravské vrchoviny. Jeho vznik je nejasný a opředený mnoha pověstmi, tajemná atmosféra na návštěvníky dýchá z každého zákoutí.

Hrad se tyčí na nevysokém skalnatém návrší a svým pozdně gotickým vzhledem evokuje pohádky o princích a princeznách, takže není divu, že si ho režisér Ludvík Ráž vybral k natáčení Sedmera krkavců.

Historie hradu Pernštejn

Jak již bylo řečeno, Pernštejn má dnes pozdně gotickou podobu, avšak jeho výstavba sahá mnohem hlouběji do historie, podle tradice až do dob věrozvěsta Metoděje.

První písemné zmínky o stavbě jsou z konce 13. století, tehdy tu už nejspíš stávalo původní hradní jádro – tedy hrad a palác. Obě budovy stály samostatně a pevnost měla obranný charakter.

Kruhová věž Barborka odrazovala případné útočníky výhružným břitem, předsunutým do míst předpokládaného útoku. Pokud se chtěl někdo dostat z paláce do věže či naopak, použil visutý můstek.

S přestavbami se začalo ve 14. století. Nová budova v severovýchodní části hradu dala základ k vytvoření obyvatelné stavby.

V průběhu let potom ubývalo obranných a útočných přístavků, naopak cihly začínaly sloužit ke stavbě, jež by zpříjemnila příslušníkům rodu Pernštejnů život.

Hrad Pernštejn prošel složitým stavebním vývojem, který měnil středověký hrad v novověký opevněný zámek. Jeho sledování nadchne nejednoho návštěvníka – a nemusí jít zrovna o milovníka dějepisu!

Nejvíc se stavělo v 15. a 16. století. Jak rostl vliv Pernštejnů, tak se zvětšovala i jejich pevnost. Pernštejn se stal reprezentativním panským sídlem a politickým i správním střediskem. Byl rozšířen palác, vystavěno nové nádvoří, objevily se nové zdi a mnoho obytných budov.

TIP: Turisté mohou objevit také kouzlo hradů v Bratislavě. Bratislavský hrad je očividnou dominantou metropole, kousek dál leží hrad Děvín, který přitahuje turisty na nezapomenutelný výhled.

Přistavěné domy schovaly za svými zdmi obranný břit a hrad přestal působit nedobytným dojmem, naopak lákal k návštěvě. V té době vznikla i největší místnost hradu – rytířský sál, v němž dnes návštěvníci obdivují krásné štukové reliéfy staré více než tři sta let.

Rod Pernštejnů se nedal zahanbit ani obrannou funkcí hradu a významné prvky, které odrazovaly případné opovážlivce, zůstaly jeho součástí. Opevnění tvořily hradby i příkop, přes který se dalo dostat jen padacím mostem. Z několika pevnostních útvarů vynikal barbakan se střílnami.

Stavby obranného charakteru ustaly až ve druhé polovině 16. století, kdy bylo vybudováno mnoho obytných místností, které z Pernštejna vytvořily důstojné obyvatelné sídlo, podtrhující stále vzrůstající význam Pernštejnů. Stavba knihovny je poslední „třešničkou na dortu“, která tento úmysl dokazuje.

A proč dnes stojí za to Pernštejn navštívit? Kromě barvité historie, která je návštěvníkům při prohlídce popsána podrobněji, láká turisty zachovalý interiér.

V rytířském sále jsou to již zmiňované štukové reliéfy, v hradní zahradě pomníky majitelů z let 1806 a 1808, v ložnici a čínském salónku nástěnné malby z poloviny 18. století. Za povšimnutí stojí také pozdně gotická sklípková klenba a mramorová ostění oken a dveří.

Majestátní hrad Pernštejn je jedním z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších hradů u nás a není proto divu, že se o něm vypráví spousta báchorek a pověstí. Některé si možná vymysleli průvodci pro zpestření výkladu, jiné mají původ v lidové mytologii a na dalších je snad kapánek pravdy.

Letos na jaře hrad vyhořel a část kamenné pevnosti je nenávratně pryč. Co velký oheň zapříčinilo, nikdo neví. Že by větvička z nedalekého tisu, která se nedávno předtím ulomila?

Toto tvrzení se zdá na první pohled absurdní. Jste-li však ochotni alespoň trochu odhlédnout od historických fakt a uvěřit generacemi vyprávěným pověstem, zamyslete se nad tou o památném stromu.

Pernštejn byl prý založen již kolem roku 863, kdy k nám přišli věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Právě Metoděj má údajně jeho vznik na svědomí.

Když poblíž skály, na které se dnes hrad tyčí, jejich družina odpočívala, bezděky zarazil do země hůl, o kterou se opíral. Na onom místě prý vyrašila větévka, která v mžiku vyrostla v mladý stromek. Ten sílil až v mohutný tis, jenž zde stojí dodnes.

Říká se, že strom je s pevností tajemně spjatý. Dříve byli všichni lidé z okolí přesvědčeni, že dokud se obrovský tis zelená, pak bude mohutnět i rytířské sídlo.

I Pernštejn má své strašidlo, přesněji Bílou paní. Lidoví vypravěči se ale nemohou shodnout na tom, kdo ona tajemná bytost vlastně je. Podle jedněch jde o neohroženou dceru hradního pána Žibřida, který okolí vládl v dobách, kdy hrad obléhali moravští pánové.

Na rozdíl od své dcery byl docela zbabělec a protože se krvelačného boje bál, rozhodl se vydat pevnost bez odporu. To přirozeně nepřenesla přes srdce odvážná mladá dívka a otec, jenž se jejího vlivu na poddané obával, ji proto zamordoval.

Později se svého činu zhrozil a nechal ji pohřbít v kryptě hradní kaple. Přízrak dívčí postavy se prý od té doby procházel po chodbách a nádvořích Pernštejna až do té doby, než zemřel poslední potomek slavného rodu.

Podle jiného příběhu je Bílou paní hradní komorná Eliška, velká parádnice, která zrcadlu, hřebínkům a sponám věnovala více času než své práci. Stále se jen dívala do zrcadla a okouzlena vlastní krásou zapomněla jednou dokonce na nedělní mši.

Kněz se rozhodl, že pro nepořádnici zajde, ale když ji našel – jak jinak – před zrcadlem, jen se na něj obořila a rozhněvaně odvětila, že „její krása přednější jest modlení“. Kněz, služebník Boží, se rozlítil a mladou dívku proklel. Od té doby prý Eliščin přízrak bloudí hradem.

Po hradní komorné zůstalo zrcadlo. Povídá se, že i ono je prokleté a každá dívka či žena, co se do něj podívá, do roka ztratí veškerou svou krásu. Není divu, že nejedna návštěvnice odvrací zrak k protější zdi. Já to při návštěvě riskla a nevšimla jsem si ničeho zvláštního – snad jen, že zrcadlo zkresluje. Ale uvidíme za rok!

Nejen zrcadlo je na Pernštejně prokleté. Ještě hůř je na tom mramorová deska s nadpisem, údajně alchymistickým kryptogramem. Je prý za ní skrytý poklad, ale kdo na ni sáhne, ten do roka zemře. To už jsem raději netestovala.

Publikováno: 19. 3. 2021