Karel IV. založil Karlštejn jako přerostlý trezor své říše – chtěl v něm uchovávat korunovační klenoty. Hrad byl postaven v několika patrech, aby symbolicky připomínal jeruzalémskou Svatou horu s chrámem na vrcholu.

Klenoty Svaté říše římské odpočívaly úplně nahoře: v útrobách zdejší Velké věže. Poutník, který je chtěl spatřit, musel projít svatyněmi v císařském paláci a Mariánské věži.

Středověká kosmografie považovala Jeruzalém za střed světa, tak snad náš Otec vlasti chtěl, aby se stal Karlštejn středem Svaté říše.

Historie hradu Karlštejn

Za vlády Karla IV. Země Koruny české (mimochodem, právě tehdy se pro ně vžil tento název) vzkvétaly. Panovník, ač se to o něm moc neví, holdoval turnajům a rytířským soubojům. Měl rád dobrodružství a neodradila ho od něj ani výtka papeže, který ho káral za „chování neodpovídající královské důstojnosti“.

Na druhou stranu byl Karel IV. velmi vzdělaný a moudrý. Věděl, že válkami svému lidu jen uškodí, tak si bujaré choutky vybíjel jinak. Do boje táhl jen párkrát a území si raději přiženil.

Historie Karlštejna se začala psát roku 1348. Tehdy se začalo s jeho výstavbou, současně byla zahájena stavba univerzity v Praze a dnešního Karlova mostu.

Doboví kronikáři píší, že „stavba žádného jiného hradu nebyla zahájena tak slavnostně“. Ještě aby ne, však na Karlštejně měly být uloženy korunovační klenoty celé Svaté říše! Základní kámen pokládal známý arcibiskup Arnošt z Pardubic.

Nějakou dobu Karlštejn vzkvétal. Vedle říšských korunovačních klenotů a svatých relikvií tu byla uložena i Svatováclavská koruna nevyčíslitelné hodnoty. Dnes je v prostorách hradu vystavena její kopie, která má cenu víc jak 1 500 000 korun.

Velká věž, ve které poklad odpočíval, má zdi silné 7 metrů a je obehnána samostatnými hradbami. Nikdy ji nikdo nedobyl. Odolala náporu za husitských nepokojů i v třicetileté válce.

Pražané obsadili všechny vrchy kolem Karlštejna a házeli na něj soudky s hořící smůlou i fekáliemi. Marně. Švédové vtrhli až na nádvoří, ale kaple sv. Kříže, kde bývaly klenoty uchovány, nepodlehla. Její výzdoba utrpěla spíš zásahem hradební posádky. Vojáci kradli, co se dalo, by si zajistili přísun zásob.

Ačkoli Karlštejn dokázal svou nedobytnost, nebylo mu to nic platné. V průběhu let jeho sláva pohasla a na renesanci si musel počkat až do 18. století.

Už Zikmund, bratr Václava IV., odsud nechal odvést říšské korunovační klenoty. Česká koruna je následovala na počátku třicetileté války. V roce 1619 byla nadobro přesunuta do katedrály sv. Víta na Pražském hradě (ačkoli se párkrát ještě „zatoulala“ jinam, než tu skončila dodneška).

Poté, co Karlštejn ztratil účel, za kterým byl původně postaven, začal chátrat. Královna Eleonora jej dokonce nechala zastavit. V 17. století to už už vypadalo, že se stavba zřítí. Paradoxně ji „zachránilo“ to, že byly některé její prostory využity jako sýpka a skladiště.

Stavební historie hradu není bohatá, ale ani chudá. V 15. století byl goticky upraven, později ho ozdobila řada renesančních prvků. Kvůli tomu, že se později změnil v tajemnou zříceninu, jej začali v době romantismu opěvovat umělci. Pověsti o hradu Karlštejn se tradují dodnes.

V roce 1812 přijel na návštěvu císař František I. a o čtyřiasedmdesát let později se začalo s přestavbou. Zhostil se jí Josef Mocker. Rekonstrukce byla vedena v duchu purismu, to znamená, že se projevila velká snaha obnovit hrad tak, jak vypadal v gotice – a to na úkor všech pozdějších úprav, i těch povedených.

Rekonstrukci považuje mnoho historiků za diskutabilní, mně se nynější podoba Karlštejna víc než líbí. Přijeďte a posuďte sami.

Prohlídka hradu Karlštejn

Prohlídka začíná v Dvořenínské síni císařského paláce. Průvodkyně vám několika slovy naznačí, kde se rozkládala Svatá říše římská a Země Koruny české za Karla IV. a bude to dokumentovat na instalovaných velkých mapách.

V hradních místnostech bývala zima, tak stěny obkládaly dřevěným táflováním. Fragmenty kazetového obložení jsou vidět už od vstupu.

Tip: Navštivte Muzeum voskových figurín a Muzeum betlémů v Karlštejně!

Hlavním reprezentačním sálem císařského paláce je Sál předků. Už Karel IV. nechal na zdejší zdi vymalovat své příbuzné. Fresky dnes nahrazuje sbírka rámovaných portrétů ze 17. a 18. století.

Kromě nejbližších Karlových předků jsou na obrazech zachyceni i legendární vládci, třeba Sámo a Oráč. Malíř je zvěčnil v prostém oděvu – tím chtěl naznačit, že šlo o pohany. Průvodce vás poučí, že se o nich vyjádřil nějak takhle: „To byli ti panovníci, kteří se věnovali břichu a duše jim byla na obtíž.“

Jenže břichu se rádi věnovali i křesťanští vládci. To dosvědčuje Hodovní síň, do které můžete odsud nahlédnout. Na stole stojí gotické sklenice s plastickými ozdobami – to aby číše nepadaly šlechticům z umaštěných rukou.

Zajímavou místností je i ložnice Karla IV., v níž je vystaven jeho skládací cestovní oltář. Pokračujeme do děkanství, kde nás zaujmou další osobní věci někdejších obyvatel. Ve vitríně jsou vystaveny zbytky dobových karet a šachovnice.

Malý výklenek ve zdi je prevét – záchodek. Nečistoty padaly z výšky rovnou do podhradí, tak není pochyb o tom, jak vznikl legendární pokřik: „Dále, od hradu dále!“

Základní prohlídkový okruh končí v Mariánské věži, kde je vystaveno mnoho pokladů. Za sklem jsou tu kousky historického brnění, drahé kameny a lebka krokodýla.

Ve středověku lidé věřili, že je to hlava draka, kterého zabil svatý Jiří. Když se za pár století přišlo na skutečný biologický původ exponátu, vymysleli si k němu prostí vesničané jinou povídačku. Velmi se podobá té o brněnském drakovi: mazaný junák přelstil netvora tím, že mu předhodil dobytčí kůži, vyplněnou vápnem. Příšera šla pochoutku zapít a praskl jí břich.

Nejkrásnější prostora Karlštejna je bohužel nejméně často otevřená. Prohlídka kaple sv. Kříže se koná jen v sezóně a je třeba se objednat. Vidět prostory, v níž byl kdysi uschován říšský klenot, však stojí za to!

Stěny zdobí zlatý pás, vykládaný polodrahokamy, čela kleneb vyplňují unikátní obrazy Mistra Theodorika, znázorňující „veškeré vojsko nebeské“. Podobiznám světců, papežů, biskupů, rytířů a církevních učitelů září nad hlavou hvězdné nebe – to se na zlaté klenbě třpytí slzy z benátského skla.

Publikováno: 26. 5. 2022