Proč jet do Jičína? Město se neproslavilo jako světové dědictví, nestojí tu ani žádný z našich nejstarších hradů. Není s ním spjata žádná pochoutka domácí kuchyně a pravděpodobně byste nějaké to „nej“ hledali jen stěží.

Jičín proslavil „rodák“ Rumcajs, avšak to sem moc turistů nenaláká. Přesto je díky bohaté historii obce, krásnému zámku a v neposlední řadě originálnímu Muzeu hry možné strávit v Jičíně a okolí celou letní dovolenou.

Historie zámku Jičín

Jičínský zámek, dominanta náměstí i celého města, je vlastně přestavěný měšťanský dům, respektive soubor měšťanských domů. Dnes v něm sídlí muzeum, galerie a infocentrum. Ačkoli to turisty nenadchne, pro místní je důležitý fakt, že zámek je zároveň sídlem finančního úřadu.

Historie zámecké stavby sahá kamsi do roku 1487, kdy zdejší dům koupil jistý Mikuláš Trčka. Jeho potomci dům prodávali, až se dostal do rukou obce. Dobové prameny dokládají, že cena, kterou si za stavbu účtovali, nebyla nijak vysoká. To napovídá, že se dům neměl čím chlubit. Byl patrně nevelký a ne moc krásný.

Na světlou budoucnost se jičínské tehdy ještě vile zablýsklo na začátku 17. století, kdy se stala majetkem Zikmunda Smiřického. Smiřičtí začali s přestavbou na zámek hned, jak se jim objekt dostal do rukou.

V roce 1616 byla už stavba reprezentativní dominantou Jičína. Zámek se tyčil do dvou pater a jeho nádvoří obklopovaly arkády. Člověku se nechce věřit, že se tu rodina Smiřických moc nezdržovala a raději pobývala jinde.

Tahanice o dědictví nastaly, když zemřel Albrecht Jan Smiřický, aniž by po sobě zanechal jediné dítě. O zámek se hlásily jeho dvě sestry a když by býval mohl, jistě by se hádal i bratr Jindřich Jiří. Jenže ten byl duševně nemocný, takže se rozepře točily i kolem toho, kdo se stane jeho opatrovníkem.

Rodinné hádky vyvrcholily dodnes nevyjasněným výbuchem v roce 1620, o kterém ještě čtenáři povíme v závěrečné kapitole. Když zámek vyletěl do povětří, zemřela starší ze sester, čímž majetek padl do vlastnictví té mladší. Moc dlouho se z něj však netěšila.

Albrecht Jan Smiřický nebyl žádný domácí povaleč. Patřil mezi předáky odbojných stavů a zemřel jako povstalec. To jeho sestře Markétě Salomeně v budoucnu moc obliby u krále nevyneslo. Chmury třicetileté války ji donutily odejít z vlasti.

K někdejšímu majetku Smiřických se nakonec obratně dostal Albrecht z Valdštejna, který uplatnil dědické právo po své matce, rozené Smiřické. Ujal se chorobomyslného Jindřicha Jiřího, internoval ho na Hrubé Skále a po jeho smrti získal veškerý majetek Smiřických včetně jičínského panství.

Albrecht byl pro oblast Českého ráje vůbec důležitou historickou osobností. V severovýchodních Čechách spojil v jeden celek několik desítek panství, která výhodně odkoupil nebo dostal od císaře.

Za centrum frýdlantského knížectví a později vévodství si vybral Jičín, jehož dominantu – zámek – se rozhodl velkolepě přestavět. Práci zpomalil mor, architekti se střídali a finálních úprav se Albrecht nedožil. Do současnosti se z barokní podoby zámku mnoho nedochovalo.

V roce 1768 lehl jičínský zámek popelem a opětovně vyhořel roku 1809. Poprvé se přestavovalo velkolepě, podruhé došlo k menším úpravám.

Slávy se zámek dočkal zase až za Napoleona, kdy si jej vyhlídl sám císař František I. k schůzím a poradám. Očekávaná měsíční návštěva vládce vyvolala humbuk. Narychlo se upravovalo, uklízelo a přestavovalo. Tedy ne vně, ale uvnitř.

Místnosti se dočkaly nových tapet, nábytku i kachlových kamen. Patrně nejhezčí a rozhodně nejzachovalejší je konferenční salonek, který byl zařízený podle vkusu šlechty počátku 19. století.

V Jičíně se potkali slavní vojevůdci napoleonských válek: Schwarzenberg a Radecký z Rakouska a generál de Tolly z Ruska. Ujednali zde Svatou alianci, která se navždy zapsala do dějin.

V polovině 19. století začal zámek ztrácet původní funkci. Své kanceláře sem přesunuli státní úředníci, sídlil zde krajský soud, okresní finanční ředitelství, berní úřad a později okresní soud. V tomto trendu částečně pokračuje využití objektu dodnes. Kromě služeb pro turisty tu najdeme finanční úřad.

Proč došlo v Jičíně roku 1620 k výbuchu? Odborníci se sice neshodují, zato široká veřejnost má jasno.

Když roku 1918 zemřel bez potomků Albrecht Jan Smiřický a zbyly po něm jen dvě sestry a mentálně postižený bratr, naskytla se otázka, kdo že bude dědicem.

Starší z dívek, Eliška Kateřina, byla tenkrát vězněná, protože se zamilovala do obyčejného kováře, dala svým tužbám průchod a nedala si pozor, aby si toho její otec nevšiml. Majetek tedy připadl mladší Markétě Salomeně, vdané za Jindřicha Slavatu.

Nejen v pohádkách, ale i ve skutečnosti měli rytíři tendence vysvobozovat paní uvězněné v mohutných hradech. Otu Jindřicha z Vartemberka k tomu vedla asi spíš vidina dědictví než ušlechtilý cit, ale nebudeme spekulovat. Elišku vysvobodil a vydal se s ní do Jičína, aby se ujali správy majetku.

To se pochopitelně nelíbilo Markétě a jejímu choti. Vymohli si na králi, aby Otu z Vartemberka povolal do Prahy a uvěznil. Mezitím se do Jičína vypravila komise, před kterou se měla Eliška vzdát práva na zámek a veškeré ostatní statky.

Spílali jí, hrozili žalářem a šibenicí, až to životem zkoušená Eliška nevydržela. Seběhla prý do sklepení a podpálila veškerou zásobu střelného prachu, která tam byla ukryta. Zemřelo přes čtyřicet lidí. Mezi nimi tolik nenáviděný Slavata i nebohá Eliška.

A kam se vydat na výlet autem dál?

Publikováno: 31. 7. 2021