Manželství Františka Vladimíra a Ireny Foitových se neslo v duchu dobrodružství. Málokdo prožil život plný takového napětí a vzrušení, nepopsatelných úspěchů, ale i zklamání. Na cestách Súdánem, Nigérií, Čadem, Jihoafrickou republikou, Mosambikem nebo Svazijskem museli nejednou řešit otázky života a smrti.

Irena Foitová se narodila 14. července 1913 v Lounech, studovala obchodní školu v Praze, poté se provdala za akademického sochaře F. V. Foita a spolu s ním se roku 1947 vypravila do Afriky, tehdy kontinentu kolonií. O jejich roční dcerku se zatím starali prarodiče. Studijní expedice byla plánována na necelý rok, ovšem osud měl jiné plány…

„Dáte si čaj?“ uvítala mě paní Foitová ve dveřích a s úsměvem přinesla tác se zákusky, „s mlékem?“ dodala ještě, a když jsem zakroutila hlavou, jakože ne, trochu se podivila: „Proč? Nechutná vám? V Africe pijí všude čaj s mlékem. Na to jsem si musela zvyknout a je to jedna z těch věcí, co mi chvíli trvaly. Tady je zvykem lít do čaje spíš rum, že?“

Jiný kraj, jiný mrav. Hned ze začátku se zeptám, proč jste se pro cestu do Afriky rozhodla. Měla jste k ní vztah odmala, lákala vás?

Spíš bych řekla, že to bylo vlivem mého muže, on se o Afriku úžasně zajímal. Poprvé se tam dostal roku 1931 s Dr. Baumem, o jejich cestě později vyšla kniha Autem napříč Afrikou. No a když se chystal na „černý kontinent“ znovu, to bylo roku 1947, dohodli jsme se, že pojedu s ním.

Za jakým účelem jste se do Afriky vypravili?

Do Afriky jsme jeli z pověření ministerstva a Antropologického ústavu Karlovy Univerzity modelovat příslušníky černošských kmenů. Nebo respektive manžel modeloval a já mu pomáhala, hlavně při dorozumívání. „Odkoukala“ jsem rychle hodně výrazů a při modelování je potom navigovala – hlavu trochu doprava, sklonit a podobně. Cestu jsme původně plánovali na osm měsíců, ale nakonec se to protáhlo na čtyřiadvacet let.

Co se stalo?

V Československu se dostali k moci komunisti a my jsme přišli o všecko. Nemohli jsme se vrátit. Situaci navíc zkomplikovala trochu kuriózní příhoda… bude to asi znít jako z nějakého filmu, ale tenkrát mi to tak opravdu nepřipadalo, měla jsem strach.

Manžel v průběhu cesty posílal bedny s materiálem do belgické části Konga, a tam vyvolaly vypálené plastiky černochů vzpouru. Z běsnícího davu mě tenkrát zachránila jedna Američanka. Doteď se mi živě vybavuje, jak za mnou lidé pobouřeně volali: „Mitumbula, mitumbula!“ (Lidožrout!) Ani by mě nenapadlo, že domorodci budou považovat práce manžela za skutečné odříznuté hlavy.

Tenkrát to bylo velmi vážné. Když se nashromáždil dav čítající neuvěřitelných patnáct tisíc lidí, nevěděla si belgická koloniální správa rady. Obvinili nás, že šíříme myšlenku komunistického režimu a snažíme se podnítit černochy ke vzpouře. Chtěli po nás podepsat prohlášení, ve kterém se přiznáme, a poté nás deportovat jako viníky do Československa. To jsme samozřejmě odmítli.

Jak jste se tedy nakonec dostali domů?

Vlastně nedostali. Manžel zemřel roku 1971 ve Slovinsku, dlouho jsem tam potom žila a do Československa se vrátila až nedávno.

Po nepříjemnostech v belgickém Kongu jsme se dostali na sedm měsíců do izolace v buši. Přežívali jsme v malé vojenské chajdě pod přísným dohledem policistů. Jednou se za námi zastavil konzul československé ambasády s žádostí, abychom mu dali pasy, že nám je v Československu prodlouží.

Dopadlo to tak, že už jsme nikdy neviděli konzula ani pasy. Trvalo to dlouhých jednadvacet let, než jsme se zase dostali do Evropy. Nemohli jsme se vrátit, tady nám komunisti zabrali firmu a veškerý majetek.

Nebylo těžké si na život tak daleko od domova zvyknout? Udržovali jste kontakt s rodinou, civilizací?

Ano, kontakt jsme udržovali dopisy. Dcera v té době žila s mojí maminkou v Praze, takže jsem jim samozřejmě psala. No a zvyknout jsem si musela. Neřekla bych, že něčeho lituji. Je to běh života, někdy to jde těžko, ale žít se dá všude. Vlastně jinak to ani nešlo. Člověk se snaží chápat ty ostatní, jejich život a zvyky. Naše smýšlení se ale nezměnilo.

Pobyt v Africe nás určitě do jisté míry ovlivnil, ale neřekla bych, že zásadně. My zůstali v „evropské formě“. Naše civilizace se totiž nedá ani srovnávat s jejich „necivilizací“.

Jak na Afriku vzpomínáte a jaký zážitek vám v paměti utkvěl nejvíc?

Nejvíc asi vzpomínám na Pygmeje, ti byli roztomilí! Moc jsme si rozuměli, přesto – anebo právě proto – že každý mluvil jiným jazykem. Manžel je modeloval a bylo nám dobře. Prakticky rok jsme žili ve stanu kousek od jejich chýší a když jsme se potom loučili, všichni jsme plakali.

Rok ve stanu? Jak vlastně probíhal váš „denní režim“?

Denní režim? Těžko říct, to bylo různé. Cestovali jsme, žili přímo s černochy. Dobře vzpomínám na pobyt poblíž Viktoriiných vodopádů, nebo když nám černoši z centrální Afriky donesli opičku – šimpanze, tak jsme ho pojmenovali Moke a od té doby jezdil s námi.

Nejdřív jsme spali pořád pod stanem, potom později v primitivních chalupách, to ale byly všechno černošské typy – jenom střecha, víc nic. Měli jsme vlastní auto, což byla velmi příjemná „vymoženost“ civilizace.

Když byste měla tyto roky vašeho života nakonec shrnout: Co vám Afrika dala a co vám vzala?

Přiblížili jsme se k primitivnímu africkému životu, žili jsme pod africkým sluncem, naučili jsme se mít jiné životní priority, než je trendem v tom „našem“ světě. Tam neexistovalo pěstění se a podobné věci, všechno ubíhalo stylem afrického života. Neřekla bych, že mi Afrika něco vzala, vždyť my jsme tam byli proto, že jsme ji měli rádi. My Afriku milovali.

Děkuji za rozhovor.

Publikováno: 21. 6. 2021