Přiznávám se bez mučení, hrad Štramberk jsem si oblíbila nejen kvůli barvité historii, ale také díky „štramberským uším“. Kdo by neznal ony lahodné smotané sušenky, které nejlépe chutnají s malinami a cukrem?!

„Když slyším o Štramberku, mám chuť péct,“ říkávala babička. „Když slyším o Štramberku, sbíhají se mi sliny,“ říkám já a dovoluji si vás pozvat na krátkou prohlídku tajemného hradu Štramberk. Jedná se o zříceninu tyčící se nad stejnojmenným městem v okrese Nový Jičín. Milovníci zřícenin by si neměli nechat ujít návštěvu hradu Potštejn, k němuž se pojí velice zajímavý příběh.

Historie hradu Štramberk

Hrad Štramberk je znám především díky gotické válcové věži Trúbě, která dnes funguje jako rozhledna. Věž je čtyřicet metrů vysoká a v průměru má asi deset metrů. Dnes je spolu se severovýchodním opevněním vnitřního hradu prakticky jediným dokladem majestátu někdejší stavby.

Hradní věž byla rekonstruována roku 1903 podle návrhu architekta Kamila Hilberta. Projekt, který počítal s přestavbou celého hradu do gotické podoby, ojíněné množstvím romantických prvků, financoval Klub českých turistů. Z finančních důvodů se ale u věže skončilo, tak dnes spíš než Štramberský hrad známe rozhlednu Trúbu.

Hrad Štramberk vznikl koncem 13. století, první dochovaná zmínka o něm pochází z 4. prosince roku 1359. Tehdy Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV., nařídil, aby bylo pod hradem „zpustošené město znovu vystavěno a dle hradu Strallenberga se nazývalo“. Do konce 14. století patřil hrad Lucemburkům, poté připadl v léno pánům z Kravař.

V době husitských válek patřil hrad „k oběma stranám“. Zpočátku posloužil jako útočiště mnoha příslušníkům drobné šlechty, kteří se skrývali před oderskou posádkou husitů. Později ho získal významný představitel husitské vrchnosti Ctibor z Cimburka. Následuje série obchodů, Štramberk se v žádných rukou příliš „neohřál“.

Hrad kupuje rod Pukliců, který jej však drží spíše silou než právem. Stavba se stala doupětem loupežníků a zlodějů, dokonce se tady vyráběly falešné mince. Ovšem stejně jako dnes významnou roli hrála spíš diplomacie než činy, tak Puklicové, kteří se dobrovolně poddali králi Jiřímu z Poděbrad, nebyli za své zločiny nikdy potrestáni.

Dalšími majiteli, kteří hrad odkoupili, se stali pánové ze Žerotína. Tehdy bylo panství rozděleno na dvě části: starojičínskou a novojicko-štramberskou. Žerotínové hrad prodali novojičínským měšťanům a pro zdejší lid nastal čas nesvobody.

Novojičínští se stali vrchností, která „držela Štramberk na vodítku“ – i když ne úplně doslovně. Štramberk si zachoval některá městská privilegia a jeho občané nebyli povinováni robotou.

Krušnější časy nastaly za třicetileté války. V roce 1621 obsadila hrad valašská vojska, o pár let později ho vypálili polští kozáci. Štramberk se stal državou jezuitského řádu, což znamenalo silnou rekatolizaci a mnoho nových robotních povinností.

Z ruin, které zbyly po třicetileté válce, se v průběhu 18. a 19. století nepodařilo pozdvihnout k někdejší slávě vůbec nic. První zájem byl o Štramberk projeven až v roce 1988, když ho získal Klub českých turistů.

V 18. století chátral. Rok 1783 se v devastaci zapsal jako zlomový – tehdy se zřítila přední strana hradu a kamení bylo rozebráno obyvateli z okolí. Z původní stavby zbyla jen mohutná válcová věž.

Tip na výlet: Jeskyně Šipka aneb kde žili pralidi

Velkou zásluhu na atraktivitě Štramberku má výhled z místní rozhledny. Již z hradeb můžete obdivovat malebné okolí, pohled z vrcholu věže potom vyrazí dech. Přírodní scenérie dokreslují okolní obce, rozeseté až k obzoru.

Zajímavá místa, která uvidíte – jmenujme alespoň Červený kámen, Bílou horu a vrch Kotouč s jeskyní Šipkou – vás budou lákat k dalšímu výletu. Pojďme si prohlédnout jeskyni Šipku, která proslula jako prehistorické naleziště.

Ačkoli je jeskyně Šipka nejznámějším krasovým útvarem štramberského krasu, neřekla bych, že si tento titul tak docela zaslouží. Pravda, páni historici a archeologové si zde jistě přijdou na své, nám obyčejným smrtelníkům chybí „ta pravá“ krasová výzdoba. Krápníky byly veřejností zničeny krátce po objevení jeskyně.

Naopak nepoškozenými stalagmity a stalaktity se může chlubit Slámová sluje, puklinová jeskyně, objevená při stavbě chaty Dr. Hrstky. Ta byla vztyčena v místech, kde se kdysi nacházel renesanční zámek. Snad je dobře, že je tato „sluje“ nepřístupná – těžko říct, jak dlouho by její krása vydržela.

Hlavní atrakcí Šipky není přítomnost, ale minulost. Obývali ji střídavě pravěcí lidé a divoká zvířata. Vystřídalo se zde mnoho lidských kultur: neandrtálci, lovci mamutů i sobů, což dokládají nálezy několika stovek kamenných nástrojů z křemene, pazourku a křišťálu. Mezi pozůstatky lidí zde badatelé objevili i kostry zvířat, např. medvěda, lva, mamuta, zubra, soba či losa.

Milovníkům „žen, vína a zpěvu“ – čili života – doporučujeme vyšlápnout schůdky, vedoucí okolo jeskyně. Vedle kamenného kříže zde stojí dřevěná zvonička, na které bylo svého času vyryto: „Kdo si na mě zazvoní, bude žít až do smrti.“

Asi byste nenašli Čecha, natož Moraváka, který kdy neochutnal štramberské uši. Mnohem snazší by bylo hledat ty, kteří neznají pověst, která se s k této perníkové pochoutce vztahuje. Slyšte tedy i vy, jak to bylo s tatarskýma ušima na vrchu Kotouči.

Dějepisci a kronikáři psali století třinácté, když asijský národ Tatarů přitáhl do Evropy, aby dobýval a plenil, co se dalo. Pohani se usadili v jižním Rusku, aby odsud sužovali celý širý kraj a roku 1237 podnikli velikou válečnou výpravu do Uher a Polska.

Poláci byli poraženi a hrozivá pověst začala se o Tatarech vykládat! Prý s poraženým protivníkem zacházejí s neuvěřitelnou krutostí – lidem uši řežou a nasolené v pytlích je potom posílají svému chánu do Asie!

Není divu, že když Tataři vtrhli na Moravu, všechen lid štramberský přepadl strach. Uchýlil se na vrch Kotouč do pevnosti, narychlo zbudované, a modlíce se k Bohu očekával příchod zlověstných válečníků.

Ti na sebe nenechali dlouho čekat! Netrvalo ani pár dnů a pod kopcem se rozkládal obrovský tábor, před stany plály ohně a jen stupňovaly strach ubohých obyvatel města štramberského.

Jednoho večera jako předzvěst hrozitánské bitvy vzplanuly ohně výš než kdy jindy, snad aby daly pevnosti na Kotouči najevo, že dnes ji zánik nemine. Tu vystrašení štramberští padali na kolena a spínali ruce k Bohu, aby je vyslyšel a před tatarskými pohany uchránil.

Vypráví se, že právě ve chvíli nejhoroucnějších modliteb strhla se bouře nad tatarským táborem. Z oblohy šlehaly blesky, hřměl hrom a déšť kosil stany jako krabičky od zápalek. Mezi Tarary, říká se, zavládl zmatek. Ti se utíkali ukrýt do ještě stojících stanů, jiní se sápali na vrch Kotouč, který bouře nezasáhla, další uprchli.

Když lidé ze Štramberka viděli tu spoušť, napadl je jednoduchý, avšak nebezpečný plán, jak zkázu tatarského vojska dokonat. Hrstka nejodvážnějších mužů se vyplížila z pevnosti k nedaleké přehradě. Tady se jim podařilo prokopat hráz, až půda povolila a dravá voda se bez překážek hnala struhou údolí.

V krupobití a vlnách zahynulo mnoho Tatarů a jejich soukmenovci se do zdejšího kraje již nikdy neodvážili.

Když ráno bouře ustala, zůstaly prý na poli po Tatarech jen pytle nasolených uší. A protože ten slunečný letní den byl právě svátek Panny Marie, pečou se k jeho oslavě dodnes perníkové uši, po vlasti (i jinde) tradičně známé jako „štramberské uši“.

Publikováno: 2. 8. 2021