Hrad Loket se tyčí nad meandrem Ohře, až se zdá, jako by ho řeka držela v náručí. Jeho barvité dějiny se mohou pyšnit návštěvami mnoha významných králů, kupříkladu Karel IV. prý miloval zdejší přírodu a často sem jezdil na lov. Vydejme se do Karlovarského kraje po takřka sedmi sty letech a užijme si dnešní malebnou atmosféru.

Hrad Loket byl založen pravděpodobně ve druhé polovině 12. století za vlády krále Vladislava II. V té době do Čech pronikali němečtí záboroví úředníci, kteří obsazovali a kolonizovali oblasti bývalého Sedlecka.

Snad to bylo právě proto, že se čeští pánové rozhodli vystavět majestátní kamenný královský hrad na samém východě dnešního území České republiky. A je pravda, že se hrad těšil velikému významu, přičemž o sounáležitosti okolí s Českými zeměmi nemohlo být pochyb.

Loket se stal častým místem pobytu českých panovníků, za všechny jmenujme Václava I. či Přemysla Otakara II. Sehrál také významnou roli při mnoha diplomatických jednáních, v roce 1239 zde byl přijat římský císař Konrád.

Hrad byl pánům po ruce v dobrém i zlém. To dokládá příběh Elišky Přemyslovny, jež se sem po rozbrojích, které vypukly roku 1317, vydala i s dětmi ukrýt. O rok později ji následoval král Jan Lucemburský s družinou.

Hrad Loket si oblíbil náš patrně nejvýznamnější král Karel IV. Kromě vyřizování státních záležitostí zde pobýval ve volném čase, aby se zabavil lovem v nedaleké královské oboře.

Ke konci čtrnáctého století byl hrad přestavěn a po letech míru a diplomatických jednání ho čekaly války. Hned na počátku husitského hnutí musel Loket odolávat obležení vojsk Krušiny ze Švamberka, a jak se z přestálého náporu vzpamatoval, vypukl zde roku 1473 požár.

Původně bezvýznamný „ohýnek“ v jednom z domů v podhradí se rozšířil a nakonec se z hradu uchoval jen izolovaně stojící Markrabský dům. Ničivý požár byl vykompenzován další přestavbou, která z gotického hradu vytvořila renesanční reprezentační rodové sídlo.

Důsledky bitvy na Bílé hoře se dotkly i loketských, kteří do třicetileté války vstoupili jako opora stavovského povstání. Po Bitvě odmítli vpustit do Lokte císařskou posádku, naopak brány otevřeli protestantskému vojsku, čímž se stal hrad lukrativním cílem.

V roce 1621 byl Loket dobyt bavorským generálem Tillym. Později slíbili loketští věrnost Sasům, ale po třech měsících tvrdého obléhání byli nuceni kapitulovat před vojsky Albrechta z Valdštejna. Císařští zde sídlili až do konce třicetileté války, poté se hrad stal hraniční pevností Čech a čekalo ho nové opevnění.

V roce 1725 vypukl na hradě požár, který po sobě zanechal jen několik obvodových a přízemních zdí. Stavbu čekal nemilý osud, stala se sýpkou s malými okénky a prostým vstupním portálem.

Roku 1788 se začalo jednat o novém využití prostor, nakonec byla schválena přestavba na věznici. Od roku 1950 je hrad Loket městskou památkovou rezervací.

To místo opevnila sama příroda. Proto je Loket panenský hrad, který nebyl nikdy dobyt ani Švédy, ba mnoho Švédů tam ve smrti udeřilo o zem. K Lokti se váže mnoho zajímavých pověstí. Kdysi tu prý bydleli trpaslíci a dodnes se ukazuje místo jejich pobytu. Hodně se mluví také o jakémsi balvanu na hradním nádvoří nedaleko studně. Tomu kameni říkají Popel a ledacos zvláštního o něm vykládají.

Bohuslav Balbín

Náš tip:

Pokud patříte mezi milovníky archeologie, nenechte si ujít expozici Hejtmanského domu a Křídla při věži. Prohlédnout si můžete vykopávky z hradu a okolí, meteorit, zbytky románských chodeb, gotické zdivo, zbytky renesanční černé kuchyně, fresky, historické obrazy města a hradu, náhrobní kameny nebo bosované zdivo věže.

Páni si jistě užijí výstavu zbraní a hospodyňky zavítají do Markrabského domu na výstavu porcelánu. Nacházejí se zde kousky z Lokte, Horního Slavkova, z Březové u Karlových Varů, Pirkenhammeru a z Louček. Knihomoly potom zveme do Muzea knižní vazby na Městské radnici.

Zajímavosti

Co se po léta povídá, neměl na hradě horší pověst nikdo než markrabě Vohburgský. Lid nutil k tvrdým robotám a jako by toho nebylo dost, vymáhal nekřesťansky vysoké daně. Kdo neplatil, byl bez milosti uvězněn v temném žaláři, vytesaném do skály pro potěšení onoho ukrutného vládce.

Tehdy žilo mnoho utlačovaných a nemajetných lidí, nade všemi však v bídě vynikala postarší žena, churavá a vyhublá na kost, s malým děckem a bez manžela. Nebylo to dlouho, co se rozstonal a odešel na onen svět, aby vdovu zanechal v dluzích, bez dukátů a bez střechy na hlavou.

Ze všeho nejvíc se však žena obávala vězení, které, jak věděla, jí hrozí, pokud nedokáže dluh splatit. Aby děcko bez matky neumřelo, dodala si odvahy a jednoho parného srpnového rána vydala se na hrad za purkrabím.

V slzách ho prosila o odpuštění, domlouvala a hořekovala, vysvětlovala mu svoji situaci z té i oné strany, ale markrabě neměl slitování. Jen mávl rukou a ujistil ji, že zaplatit musí, pakliže nechce být uvězněna a zotročena.

Tu se setmělo a chudá žena, celá rozbolavělá srdceryvným vzlykáním, vydrala ze sebe nadlidský křik: „Za to, že máš kamenné srdce, nechť se celý proměníš v kámen!“

Dobří lidé, kteří se kolem sešli, zalekli se slov a litovali onu chuděru, která tak neuvážlivě povznesla slov proti vrchnosti. Tu se ale na zem snesla mračna, zaburácel hrom a jasnou oblohu vystřídala temnota. Lid, domnívajíce se, že nastal konec světa a s ním soudný den, padal v prach k zemi a snažil se vyhnout metajícím bleskům.

Za chvíli bylo po všem. Jen na zemi v místech, kde před bouří stál rozezlený purkrabí, ležel teď žhavý kámen, páchnoucí sírou. „Purkrabí byl zaklet v kámen!“ volali lidé zděšeně, ale zároveň nadšeně, protože se tak zbavili toho nejhoršího utrpení.

Kámen pak po dlouhá léta spočíval na nádvoří a budil pozornost a obdiv všech, kteří na hrad zavítali. Byl podlouhlý, velikosti a tvaru malé koňské hlavy, neobyčejně těžký, leskl se jako směs stříbra a zlata a vydával zvuk jako zvonovina. To vedlo mnohé k domněnce, že byl purkrabí slit spolu s kostelním zvonem.

Kámen se stal pro loketské záhadou, na kterou byli patřičně hrdí. Žádný muž jej nedokázal zvednout, ať se činil sebevíc, a tak usoudili, že to se může povést jen duši čisté a nezkažené slávou, mocí a bohatstvím.

Než však takového člověka našli, přitáhlo do Čech Švédové, a tak byl ve strachu před nimi kámen shozen do hluboké hradní studny. Teprve v roce 1670 ho vytáhli, ale to už pověst o dobrotivém člověku, který kámen uzvedne, upadla v zapomnění.

Dnes mají v Lokti jen část „purkrabího“, o zbytky se dělí nejrůznější muzea. Jeden z kousků můžete vidět v Národním muzeu v Praze.

Publikováno: 26. 6. 2021