Majitelé zámku Hauenštejn lákají k prohlídce slovy: „Přijeďte se na vlastní oči přesvědčit, jak se daří vzkřísit jednu z mnoha křivd minulosti!“ Historie zámku, jenž byl zestátněn a později jednoduše ponechán svému osudu, nelze vystihnout příznačněji.

Cesta mezi Karlovými Vary a Kláštercem nad Ohří se vine mezi šumícími lesy Krušných hor. Spíš než jako v horách v tom pravém slova smyslu, kde jeden kopec vyrůstá v druhý a srázy se mění v hluboká údolí, mi to tu připadá jako na náhorní plošině.

Jak se jednou vyškrábete na kopec, cesta pokračuje po hřebeni a místo výhledů na rozeklané horské štíty nabízí pohled na mírně zvlněné lány luk a lesy. Asi v polovině cesty narazíte na odbočku na sever, směrem ke Klínovci, samému srdci celého pohoří.

Nebýt veliké cedule, která upozorňuje na to, že tudy se jede k Hauenštejnu a že „dnes je otevřeno“, ani byste si jí nevšimli. Po pár kilometrech přichází zákaz vjezdu a malé parkoviště, provizorně udělané vysekáním části palouku. Dál se musí pěšky.

Snaha se cení

Podle obrázků a fotek si Hauenštejn, známý také jako Horní Hrad, představuji jako velkolepou stavbu, která se zdvihá v zalesněném údolí spadajícím k Ohři a připomínajícím pohádky o vznešených princích a jejich princeznách. Pohled na celý komplex se však otevírá pouze zdáli.

Jak se blížíme, vykoukne mezi hustými korunami stromů zpočátku jen nově opravená zámecká brána. Poté se před námi otevře celé průčelí a já se nestačím divit. Kontrast mezi rekonstruovanou částí se smetanovou omítkou a oprýskanou hradbou, z níž odpadává drolící se zdivo, je obrovský! Romantická představa mě rychle přechází.

Čím hlouběji do zámku vstupujeme, tím víc jsem ve vytržení. Člověk si tu připadá jako na stavbě – inu, vlastně nepřipadá, on na stavbě je. Na štěrkovém nádvoří se kupí cihly, jsou tu hromady písku a míchačka. Interiéry zámku připomínají spíš středověkou zříceninu.

Polorozbořené stěny nezdobí jediná tapeta, na nerovných kamenných podlahách nestojí nábytek a není tu ani osvětlení. Zato se tu pracuje!

V některých částech objektu visí obrazy či šlechtické rodokmeny a je tu i výstava dřevěných soch. Vyhlídkovou terasu zdobí temně zelené jezírko se zlatými kapry a v okolí zámku je zřízeno arboretum.

Chvíli mi trvá, než k Hauenštejnu pocítím sympatie. Ať se totiž snažíte sebevíc, nelze si nevšimnout toho, jak je tu všechno provizorní. Kupy stavebního materiálu, elektrické dráty natažené ve zpřístupněných sálech, nepořádek na nádvoří a expozici vytvořenou jako bez ladu a skladu prostě nejde nevnímat.

Teprve když vystoupáme na Purkmistrovskou věž, která tu zbyla ještě z dob někdejšího hradu, a prohlídneme si objekt svrchu, otevřou se mi oči. Kolik to muselo dát úsilí – dostat zámek vůbec do takové podoby, v jaké je dnes?!

Soukromí majitelé Hauenštejn stále rekonstruují, navíc zde pořádají kulturní program a vzdělávací akce. Nebýt jejich snahy, kdysi překrásný zámek by docela zmizel ze zemského povrchu.

Záchrana na poslední chvíli

Tvrdit, že dnešní majitelé Hauenštejn doslova zachránili, není vůbec přehnané. Za totality si totiž prošel krušnými chvílemi a v 80. letech se dokonce uvažovalo o jeho demolici.

Po konfiskaci zámku v roce 1945 byly vydrancovány sbírky umění a mobiliáře a objekt se změnil na ubytovnu pracovníků z jáchymovských dolů.

Pak zde vznikl dětský záchytný domov, který však byl posléze přesunut blíže civilizaci. Komunisté už pro věžatou stavbičku ukrytou hluboko v lesích nenašli užitek, tak ji jednoduše nechali napospas osudu. Zubu času stačilo čtyřicet let, aby rozryl prastaré zdi tak, že hrozily zhroucením. Střechy a stropy zmizely docela.

Když dnes při prohlídce zámku sledujete fotografie z posledního století, nestačíte se divit. Zatímco v roce 1945, kdy byli z Hauenštejna vyhnáni poslední majitelé, krášlil zdejší lesy úchvatný zámek, v roce 2000 už tu byla ruina tak zohyzděná, že by se do ní nenastěhovaly ani čarodějnice. A pak Horní hrad konečně zas přešel do soukromých rukou a začaly se dít divy.

Dnes už je celý areál staticky zajištěn, část zámku má rozkošnou novou střechu a brána se pyšní pěknou omítkou. Návštěvníci ocení hlavně zpřístupnění gotické věže, z níž je krásný výhled na sytě zelené hřbety Krušných hor.

Práce pokračují, a tak je dost možné, že až sem zavítáte vy, budou na vás čekat další překvapení. Ostatně právě v pracné proměně tkví půvab celého areálu. Novodobý pohádkový objekt se tu člověku rodí takřka před očima.

Historie nekonečných hádek

Horní Hrad má duši. Jeho dlouhé a pohnuté dějiny začínají dávno před tím, než se v Československu dostali k moci komunisté.

Královský hrad Hauenštejn vznikl už někdy ve 13. století, nejspíš na ochranu zemské stezky kopírující údolí Ohře. Po dlouhá staletí si jej střídala královská koruna s různými feudály a nevyhnul se sporům, lžím a drobným válkám.

V roce 1422 zapsal Václav IV. Hauenštejn jistému Štěpánu z Kobrshan, který mu slíbil, že bude hrad i okolí chránit před nájezdy kališníků.

Když si však Štěpán o sedm let později spočítal, že držet s husity pro něj bude výhodnější, neváhal pomoct jejich hejtmanovi Jokoubkovi z Vřesovic a poskytnout mu průvodce svým krajem.

Po něm se o Hauenštejn začal handrkovat bojovný Vilém z Ilburka se Šliky. Z hradu byly dokonce podnikány drancující výjezdy a země se na čas dostala do menší války.

V neklidném 15. století vzniklo na návrší nad Hauenštejnem samostatné opevnění, jehož historie je zahalená tajemstvím. Naposled je doloženo v roce 1544 a do dnešních dnů se z něho dochoval jen příkop. Roku 1851 stanula na místě někdejšího opevnění novogotická kaple.

Jak čas plynul, střídali se majitelé a jeden spor střídal druhý. Ani Šlikové se mezi sebou docela neshodli na tom, komu vlastně Hauenštejn náleží.

Za třicetileté války Horní hrad neodolal nájezdům Švédů, roku 1642 byl vypleněn a podhradí vypáleno.

Po smrti majitele Jindřicha Šlika v roce 1650 čekal stavbu další spor. Šlechtic totiž odkázal padesát tisíc zlatých chebským jezuitům, avšak když se to dozvěděl jeho jediný syn František, ujal se dědictví sám a řádu vyplatil jako odškodné jen patnáct set zlatých.

Celá věc se dostala k soudu, jezuité vyhráli a požadovali hotovost. Nabízený Hauenštejn odmítli a František byl nakonec nucen odprodat nejen hrad, ale celé panství. Později se ještě naposled Hauenštejn dostal do správy královské koruny.

Trochu opomíjený Horní Hrad se dočkal velkého zlomu v roce 1839, kdy jej získala hraběnka Gabriela Buquoyová. Ona a její nástupce Ferdinand Buquoy změnili starobylý hrad, jen mírně upravený v době renesance, na půvabný novogotický zámek. Žili tu až do roku 1945.

Jako každý správný hrad má i Hauenštejn své magické obyvatele, které sice lidské oko nespatřilo, ale i tak se o nich do kraje šíří tajemné pověsti.

Za bouřek, když se mezi hradními zdmi prohání meluzína, v horách duní hromy a bleskem ozářené nebe bičují provazy deště, ozývají se prý v prastaré věži ozvěny těžkého dolování a na kopcích nad hradem mezi kmeny stromů záhadně prosvítají mihotavá světélka. Okolí prý obývají permoníci, kteří tu po staletí ze skal kutají drahé kovy a kamení.

Něco na tom snad bude. Ostatně na základě císařského majestátu z roku 1530 se tu o těžbu stříbra pokoušeli i tehdejší majitelé Hauenštejna bratři Šlikovi. Nebyli příliš úspěšní, tak snad jim dolování kazili permoníci, kteří si zdejší poklady chtěli nechat sami pro sebe.

Publikováno: 31. 7. 2021