Jedete-li z Vamberka do Kostelce nad Orlicí, neminete ani půli cesty a otevře se před vámi malebná ves Doudleby, jíž dominuje stejnojmenný zámek. Už z vlaku jsou vidět renesanční zdi zdobené sgrafitem, skutečnou krásu místa však pochopíte až uvnitř, ve světě magických komnat a zdobeného nábytku.

Kromě toho, že je doudlebský zámek úchvatný, může se pyšnit barvitou historií, dlouhou téměř půl tisíciletí. Přitom po celou tu dobu vystřídal majitele jen jednou – v roce 1948 jej pánům z Bubna na čtyřicet let odebral stát.

Stará vladycká rodina z Plzeňska odvozuje své jméno od hradu Buben. Na základě toho vznikl také jejich erb, jemuž zprvu dominovala koule, pak jakási dutá nádoba a v 16. století kotlovitý tympán.

Do historie zámku Doudleby se zapsali především bratři Mikuláš a Heřman z Bubna. Prvně jmenovaný koupil roku 1562 litické panství nedaleko odsud a na místě někdejší dřevěné středověké tvrze vztyčil letohrádek.

Na jeho mladšího bratra se zase bude navždy vzpomínat jako na udatného šlechtice, který zkrotil lva (více v textu Legenda o Heřmanovi z Bubna).

Od renesance k renesanci

Roku 1590 byl lovecký zámek v Doudlebách nad Orlicí dokončen v renesančním slohu. Stavbu inspirovali italští umělci té doby.

V Čechách výjimečný architektonický skvost, pokrytý z vnějších stran, na nádvoří i komínech sgrafity, má jediný háček. Italští mistři nepočítali se zdejšími klimatickými podmínkami, které sgrafitům zrovna dvakrát neprospívají.

Ostatně historie fasády je příběh sám o sobě. V průběhu let byla výzdoba zdí zakryta, aby ji správa zámku v roce 2006 rekonstruovala a triumfovala získáním prvního místa v podivně znějící, zato prestižní soutěži Fasáda roku.

Renesanční zámek prodělal první významnou úpravu roku 1630. Pozdní renesanci té doby nahradily v letech 1688 a 1690 prvky baroka. Právě v té době se krásná sgrafita skryla pod nánosem omítky, naopak stropy interiérů ozdobily originální malby.

Právě ty dnes při prohlídce upoutají nejvíce. Nejenže jsou na nich gramatické chyby (jejich tvůrci byli často prostí venkované), hlavně nadchnou svým obsahem.

Fundovaný průvodce vám rád poskytne rozbor toho či onoho „emblému“ (malby, které v sobě skrývají hádanky – prakticky jakási kreslená šifra). A tak se dozvíte, že zcela nevinně vyhlížející obraz přírody zobrazuje ty nejintimnější sexuální postuláty a rady.

V 19. století obklopil zámek v Doudlebách anglický park. Traviny téměř od obzoru k obzoru dodnes prorůstají skoro nekontrolované dřeviny. Právě rukopis přírody propůjčuje zahradám tohoto typu malebnost a majestát.

Touláte-li se zde za pochmurných podzimních dní, kdy rudými korunami proráží chladný vítr a zámek v dáli se utápí v matu dohasínajícího slunce, připadáte si zcela oprávněně jako součást jakéhosi naivistického romantického obrazu. Atmosféru tajemného sídla si Doudleby nad Orlicí zachovaly do dneška.

Roku 1960 prošla stavba rekonstrukcí, čímž se jí vrátil – především díky odkrytí starých sgrafit – původní renesanční vzhled. První návštěvníky zámek uvítal o jedenáct let později.

Po čtyřiceti letech komunistické vlády byl roku 1993 zámek s ostatními statky vrácen potomkům původních majitelů – sourozencům Adamovi a Eleonoře z Bubna. Ti se o majetek rozdělili a stavba připadla Eleonoře.

Na prohlídce vás zaujme jediný „defekt“ – chybí lustry. To se prý sourozenci neshodli a Adam si svítidla odnesl.

Heřman z Bubna, bratr onoho Mikuláše, jenž zámek Doudleby založil, byl šlechtic udatný, silný a odvážný, navíc věrný svému králi. Žádný div, že si ho panovník vážil a svěřoval mu jen důležité úlohy.

I vydal se jednoho dne Heřman do kraje mouřenínů s poselstvím. Cesta to byla dlouhá a strastiplná a pán dělal nejednu přestávku, aby ulevil bolavým svalům a osvěžil vyschlá ústa pramenitou vodou. Při jednom ze zastavení uslyšel divé řvaní, i vzdálil se od posádky a jal se zjistit, co že se za hustými křovisky děje.

Na planině suché trávy v nerovném souboji zápasil lev se dvěma šelmami. „Jednomu pomoci se má,“ pravil Heřman, napnul tětivu a jedinou přesnou ranou skolil řvoucí nestvůru. Pak hbitě seskočil z koně, aby i druhému zvířeti dal co pro to, ale to už se z krve vztyčil mohutný lev a zatnul v týl nepřátele ostré drápy. Pak obrovská divá šelma ulehla k nohám spasitele, jak byla zkrocena.

Povídá se, že lev pak svého osvoboditele následoval až do Čech. Usadili se na zámku jako dva přátelé a když šlechtic ve stáří zemřel, lev lítostí pošel tři dny po něm. Heřmanovi ostatky byly uloženy v kostele v Horním Jelení. Pán tam na věčné časy odpočívá s lví kožešinou pod hlavou.

Publikováno: 31. 7. 2021