Co se dá procestovat za týden – Litomyšl

Manželé Punčochářovi jsou cestovatelé a ze svých cest nám posílají svoje příběhy. Tady je první z nich.

Prázdniny a dovolené přímo vybízejí k cestování po naší krásné vlasti. Je jedno, zda se cestuje pěšky, na kole, autem nebo vlakem, všude je co vidět. Jiný pohled získáte pěšky či nad řídítky kol, autem se toho dá stihnout více, ale z krajiny kolem toho moc neuvidíte.

Že máte jen týden volna? I týden může být pěkně dlouhý. Vyzkoušeli jsme si cestování vlakem s týdenní letní jízdenkou. Po zkušenostech z loňského roku jsme se rozhodli vracet se zpět domů a jeden den si ponechat na odpočinek.

Trasa vedla z Ústí nad Labem nejprve do LITOMYŠLE, pokračovala druhý den do města  TÁBORA. Třetí den jsme navštívili  HRADEC KRÁLOVÉ, pak menší výlet z Oken do BĚLÉ POD BEZDĚZEM. Další den jsme se již procházeli po ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH a poslední den našeho putování jsme stihli nejen KOLÍN, ale i KUTNOU HORU.

Výlety jsme si naplánovali tak, abychom přes den měli čas a klid vidět, co jsme chtěli. Ač se to nezdá, vše bylo v pohodě, bez spěchu, prostě jsme si to užili a naše nohy si ve vlaku odpočinuly.

Počasí se sice naplánovat nedá, ale přelom července a srpna nám přálo, takže náhradní plán jsme vůbec nemuseli vymýšlet, nakonec fotky jsou toho důkazem. Máte-li zájem, přečtěte si a podívejte se, co se za týden dá v pohodě stihnout a snad vás vyprávění i naladí.

Litomyšl

Malé město v Pardubickém kraji, má dlouhou historii. Již v Kosmově kronice je zmínka o strážném hradě panství Slavníkovců (981). Na město bylo povýšeno již v roce 1259. Za dob husitských válek bylo vážně poškozeno (1421 a 1425) a často měnilo své majitele. S městem je spojena řada významných osobností. Narodili se tady Bedřich Smetana, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Prokop, Prof. RNDr Zdeněk Kopal a mnoho dalších.

Na Smetanově náměstí č. 27 žila Božena Němcová, narodil se jí tady syn Josef, známý zahradnický odborník a pedagog. I Alois Jirásek zde žil a učil čtrnáct let a vznikla tu jeho díla Psohlavci, Filozofská historie.

Naopak zde zemřeli Magdalena Dobromila Rettigová (1845), malíř Josef Matička (1976) a svoji stopu tady zanechali sochař Olbram Zoubek (1926-2017) a malíř, grafik a spisovatel Josef Váchala (1862-1939), kterému byl v roce 1969, pět dní před jeho smrtí, udělen titul Zasloužilý umělec.

Nepřehlédnutou dominantou Litomyšle je zámek, který patří mezi největší renesanční zámky u nás. Svou současnou podobu získal v průběhu šestnáctého století. Bohatou sgrafitovou výzdobu (osm tisíc psaníček na plášti zámku) provedla skupina italských zedníků a kameníků.

Po Perštejnech se měnili majitelé a rod Valdštejnů-Vartenberků si nechal upravit interiéry v klasicistním stylu a sgrafitová výzdoba byla zamalována. Zámek později získal rod Thurnů, kteří tam nesídlili, ale byl v jejich držení do roku 1945, kdy byl rodu zabaven. Stal se svozovým depozitářem pro mobiliáře zámků, které neměly být otevřeny veřejnosti.

Později tu vzniklo muzeum české hudby. V roce 1962 byl prohlášen národní kulturní památkou, v roce 1999 byl zařazen do seznamu UNESCO. Zajímavý je anglický park z konce 18. století, vybudovaný z původní zahrady.

Po roce 1949 byl zámek zpřístupněn veřejnosti v rámci prvního ročníku festivalu Smetanova Litomyšl, zásluhou Zdenka Nejedlého. Později byl zámecký interiér upraven na ideologicky zaměřené Muzeum české hudby, uzavřené po roce 1989.

Omítnutá fasáda z 18. století byla po částech odkrývána již od třicátých let, ale hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech skupinou režimu nepohodlných umělců (Olbram Zoubek, Stanislav Podhrázský a další). Při restaurování byla obnovena i lunetová římsa, zničená už při požáru v roce 1635.

Dnes je možno si prohlédnout výstavu historických klavírů, část sbírek Městské obrazárny, budované od dvacátých let, a sklepní galerii se sochami Olbrama Zoubka.

Smetanovo náměstí je lemováno domy s podloubím po obou jeho stranách. Většina domů je upravena a mají nejen svůj půvab, ale i historickou cenu. Je to zejména Dům u rytířů pravděpodobně již z roku 1546, který byl postaven v renesanční podobě. Výraznými změnami prošel v roce 1814, kdy byl jeho vysoký renesanční štít nahrazen empírovou atikou.

V roce 1962 byly v rámci restaurátorské práce kvůli statice domu nahrazeny tři arkádové pilíře v podloubí umělým kamenem. I to je práce sochaře Olbrama Zoubka. Původní pilíř je uložen v Regionálním muzeu.

V tomto domě se běžně žilo až do sedmdesátých let 20. století. Pak proběhla jeho rekonstrukce pro účely vybudování expozice malíře Josefa Matičky, který městu věnoval své obrazy a také svou sbírku českého malířského umění (Filla, J. Čapek, J. Lada a další). Právě při tom, byl objeven původní renesanční kazetový strop, na jehož obnově se podílel i Olbram Zoubek.

Po roce 1985 prostory využívá Městská galerie pro své krátkodobé výstavy a původní obrazy a sbírka Josefa Matičky byly přesunuty do depozitáře. Restaurátorské práce na fasádě byly provedeny v roce 2000 studenty Fakulty restaurování z pardubické univerzity (od roku 2005 tu má fakulta už stálé sídlo). Využití zadního traktu domu se zatím neuskutečnilo.

Svou historickou cenu má i Stará radnice z roku 1418 s věží (dnes informační středisko pro turisty), Pernštejský dvůr, rodný dům Bedřicha Smetany a velké množství stále udržovaných sakrálních staveb. Mezi ně patří kostel Povýšení svatého kříže (1356) s gotickou kaplí sv. Josefa a barokní budova probošství (1758) na Šantově náměstí.

Z těch nových je to kostel a modlitebna Církve bratrské architekta Zdeňka Fránka. Město se též pyšní velkým množstvím soch (od sv. Prokopa 1764 až po sv. Anežku Českou z dílny Olbrama Zoubka. Nechybí pomník Bedřichu Smetanovi, Janu Amosovi Komenskému a dalším osobnostem, ani pomníky obětem války a perzekucí.

Je toho ještě hodně, co stačíte za den navštívit, a rozhodně si zejména milovníci historie přijdou na své.

Podle vyprávění tuláků a cestovatelů – manželů Punčochářových zpracovala Jaroslava Krejčová.

Publikováno: 21. 1. 2021