Na kole po nejstarší železnici světa

3. května 1830. Z komínu vybafne obláček dýmu. Zvony Canterburské katedrály oslavně zvoní a parní lokomotiva Invicta se vydává na cestu do Whitstable. Někdejší trasu první železnice na světě dnes kopíruje cyklostezka.

Zatímco učebnice dějepisu bez ostychu tvrdí, že první železnice světa spojovala Liverpool a Manchester, skutečný primát drží trasa nacházející se o něco jižněji, avšak stále na britských ostrovech.

Po cestě mezi městy Canterbury a Whitstable, která je dnes na počest slávy zdejších mořských plodů pojmenována „Crab & Winkle Way“, jela první parní lokomotiva táhnoucí osobní vlak už o čtyři měsíce dříve.

Tato železnice si však u pasažérů velkou oblibu nevysloužila a prodělečná nakonec nebyla jen díky nákladní dopravě.

Přidušení v tunelu

„Když vlak dosáhl půlky tunelu, bylo mi z výparů tak zle, až bych byl přísahal, že kdyby byla cesta dvojnásobná, nevyvázl bych z ní živý,“ popisuje projížďku po nejstarší železnici světa jeden z pasažérů, jež ji absolvoval po znovuotevření v roce 1846.

„Představa, že bych měl tímhle hrůzným zážitkem projít ještě jednou na zpáteční cestě, mě donutila k tomu vrátit se pěšky. Projíždění tunelů dává lidem se sklony ke klaustrofobii zabrat běžně, ale takový horor jako bylo tohle, jsem si dodnes ani nedokázal představit!“ Toto podrobné líčení se objevilo v listopadovém čísle časopisu Kent Herald.

Magazíny Canterbury Journal a Farmers’ Gazette naopak linku vychvalovaly s tím, že nabízí bezkonkurenční ceny. Ještě aby ne. Při cestě do Whitstable se vlak šinul tunelem plným kouře, který naplňoval otevřené vagóny od podlahy po střechu.

Projet se podél někdejší železniční cesty na kole je dnes o poznání příjemnější. Na každém kilometru čekají člověka nádherné rozhledy na romantickou britskou krajinu, jak ji známe ze slavných literárních děl.

Zlatavá políčka se vlní od obzoru k obzoru, protnutá prašnými cestami a zelenavými mezemi. Na loukách se pasou krávy a ovce, tmavé keříky těžknou pod trsy ostružin a ve vzduchu voní spálené dřevo. Když se poštěstí, typicky zamračenou anglickou oblohu protne sluneční paprsek a obrázku ještě dodá na idyličnosti.

Kde vynalezli potápěčskou helmu

Roku 1830 dovezla první parní lokomotiva na světě vlak s pasažéry do Whitstable. Toto přímořské městečko je jedním z nejromantičtějších míst v hrabství Kent, možná v celé Británii.

Whitstable se však proslavil nejen nezapomenutelnými západy slunce, jež se zde potápí do mořských vln, ale hlavně chovem výtečných ústřic, stavbou lodí, pašeráctvím a vynálezem potápěčského obleku (v roce 1828).

Ostatně, že historie a sláva Whitstable je neodmyslitelně spjatá s mořem, je patrné už z expozic městského muzea.

Ve zdejším přístavu, otevřeném před bez mála dvěma staletími, se stále pracuje. K molům připlouvají lodě s nákladem ryb, po plážích se válí hromady rybářských sítí a na trhu prodávají v dřevěných stáncích všemožné mořské plody, čerstvé pečivo a tradiční suvenýry ze škebliček a mušlí.

Voní to tu rybinou, horkou kávou a zmrzlinou. A když se člověk usadí do jedné z blízkých restaurací a zadívá se k moři, má pocit, že se vrací v čase. Na obzoru se z mlhy vynořují stožáry dřevěných lodí, jež zdejší vody brázdily v 19. století, a vybetonovaná parkoviště jako by se znovu zdvíhala v obrovské loděnice, jež městu po tři sta let zajišťovaly prosperitu a slávu.

Dějiny přístavu ve Whitstable jsou zároveň historií zdejší železnice. Právě zde se nacházela původní stanice nejstaršího vlaku světa. Když byla roku 1839 parní lokomotiva Invicta, která kvůli převýšení nikdy netáhla vagóny po celé trase, vyřazena z provozu a železnice se dostala do finanční krize, byla linka dočasně uzavřena.

O sedm let později ji opět otevřela Jihovýchodní železniční společnost, která se rovněž jala udělat velké změny v přístavu. Budovaly se pece na koks, které připravovaly palivo pro lokomotivy. Někdejší depo bylo proměněno v jakýsi maják, jehož ostré světlo námořníci viděli z dálky až desíti mil.

Ráj ústřic

Výtečným (a tradičním) způsobem, jak se ve Whitstable osvěžit před cestou do Canterbury, je naservírovat si pár čerstvých ústřic.

Právě tyto mořské plody proslavily město nejvíce a na jejich počest se tu dodnes každoročně koná Ústřicový festival (Oyster Festival). Po ústřicích jsou pojmenovány restaurace, bary, ba dokonce pěvecké soubory. Není divu, však se zde nacházejí největší líhně ústřic v zemi.

Když byl v 60. až 80. letech 18. století trh s místními ústřicemi na vrcholu, produkoval Whitstable ročně miliony těchto mořských plodů. Odhaduje se, že jen v Londýně bylo v roce 1864 zkonzumováno na sedm set milionů ústřic z Whitstable!

Extrémně úspěšnou éru chovu ústřic ukončil až parazit, který sem byl zavlečen na počátku 20. let minulého století.

Přes les ke slavné bráně

Šlápneme do pedálů, obkroužíme novou železniční stanici, naposled se rozloučíme se zástavbou pitoreskních anglických domků s cihlovými zdmi, dřevěnými okny a nepatrnými věžičkami a vyjedeme na proslulou „Crab & Winkle Way“.

Někdejší železnici tu už nepřipomíná takřka nic, přestože místy cyklostezka její trasu přímo kopíruje. Jede se skrz pole, louky i rezervaci Clowes Wood, kde se prašná cesta prodírá porostem smrků, borovic, buků a kaštanovníků.

Na jaře jsou paseky poseté modravými fialkami a zvonky, lesní podrost krášlí pryšce a tam, kde se cesta blíží k zvlhlé půdě, vyrůstá košatý rákos. Kdesi ve větvích zpívají slavíci a datlové neúnavně bubnují na mohutné kmeny. Když má člověk štěstí, může spatřit i sluku lesní, brhlíka či dlaska tlustozobého.

Přírodní symfonie utichá, jak se blížíme ke Canterbury a krajinu pokrývají zoraná pole. Přestože zde stále můžete slyšet skřivany, jejich populace se kvůli lidské činnosti v posledních třiceti letech ztenčila na polovinu.

Poslední zatáčka, mineme univerzitu a jakýsi kostelík, který obyčejnému kruhovému objezdu utváří kulisu jako z pohádky. Pak už se cesta svažuje po rušné silnici, aby naposled proťala novou železnici a skončila před majestátní Západní bránou, jedním z nejslavnějších vstupů do Canterbury.

Právě odsud se před polednem 3. května roku 1830 ozývala střelba kanónů, jež uctívala historicky první rozjezd osobního parního vlaku. Dnes se zde nachází muzeum, jež dokumentuje vývoj zbraní a výzbroje od anglické občanské války po druhou světovou.

Návštěvníci mohou nahlédnout do žaláře a pro děti je nachystána autentická replika brnění, do níž se ti odvážnější mohou zkusit navléknout.

Canterburské povídky

Canterbury, město, jež mísí atmosféru dlouhých a slavných dějin s mladickým nádechem kosmopolity, proslavil hlavně Geoffrey Chaucer a jeho poutníci, kteří sem začali putovat po roce 1170, kdy byl v místní katedrále zavražděn arcibiskup Thomas Becket.

Město bylo založeno v době železné a velkým zlomem v jeho historii byl rok 597. Tehdy sem přichází svatý Augustin, aby zdejší obyvatele znovu obrátil ke křesťanství, a jako sídlo volí místo, na němž v současnosti stojí jedna z nejobdivovanějších katedrál v celé Anglii.

Monumentální normanský chrám, před kterým dnes lidé poklekají v úžasu stejně jako ve středověku, je však přístupný jen po zaplacení poměrně tučného vstupného. Je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, spolu s kostelem sv. Martina a opatstvím sv. Augustina.

Avšak byť je ve městě nespočet historických památek a muzeum, ukrývající mimo jiné lokomotivu Invicta, většina návštěvníků prvně míří do Canterburských povídek, fascinující audiovizuální expozice, přibližující jak dílo Geoffrey Chaucera, tak život ve středověku.

Návštěvníci se spolu se spisovatelem a poutníky vydávají z The Tabard Innu v Londýně do svatyně Thomase Becketa v Canterburské katedrále a na cestě potkávají modely postav v životní velikosti, poslouchají hudbu i zvuky středověku a seznamují se s humornou, romantickou, ale i pochmurnou stránkou lidského bytí, tak, jak jej právě Chaucer vystihl nejlépe.

Tam, odkud kdysi vyjížděla parní lokomotiva táhnoucí první železniční pasažéry, dnes cestu končíme. Nejstarší železnice však paradoxně prosperovala spíš díky nákladní dopravě, za druhé světové války byla využívána k zásobování přístavu a definitivně ji uzavřeli roku 1952.

Vstoupit do dějin jí však bylo předurčeno ještě jednou: o rok později, když jedné lednové noci silná bouřka zničila hlavní železnici na východ a Whitstable zůstal odříznutý od světa. Tehdy byla dnešní „Crab & Winkle Way“ na několik týdnů opět uvedena do provozu, aby zdejším obyvatelům zajistila živobytí a připomněla svou slavnou minulost.

Dnes je však opět zapomenutá, zanedbaná v dějepisných učebnicích a schovaná kdesi v archivech. Jen ty lány polí a lesy na cestě, jsou tichými svědky velkého rekordu, jenž se zde udál jednoho květnového dne roku 1830.

TIP: Všichni milovníci železnice by se měli aspoň jednou v životě svézt Transsibiřskou magistrálou. Úchvatná trasa vede i kolem Bajkalu – nejhlubšího jezera na světě.

Publikováno: 2. 2. 2021