Píše se rok 1534. „Čachtická paní“, která se má nechvalně proslavit jako vražedkyně stovek mladých dívek, se narodí až za šestadvacet let. Přitom v Česku je za podobné sadistické praktiky právě odsouzena jiná šlechtična. Má být svržena do věže Mihulky na Hradčanech a vyhladověna k smrti. Říká se jí „Karlštejnská paní“.

Bylo to v roce 1993, když „naši bratia“ zmizeli za nově ustanovenou hranicí. Přišli jsme tehdy o nejvyšší hory, nejtajemnější zříceniny i řádku legend. Třeba tu o „Čachtické paní“, která se koupala v krvi panen, aby nikdy neztratila mladistvou krásu.

Hrůzný příběh, který máme díky mnoha uměleckým zpracováním dodnes živě v paměti, se vztahuje ke kdysi majestátnímu hradu Čachtice – dnes chátrajícím ruinám – v němž byla vražedkyně na počátku 17. století vězněna.

Jméno Alžběty Báthoryové netřeba představovat, nicméně málokdo tuší, že už šestadvacet let před jejím narozením byla za podobné sadistické praktiky odsouzena k smrti paní Kateřina Bechyňová z Lažan, která nějaký čas pobývala na našem nejznámějším hradě – Karlštejně.

Dnes ji připomínají například některé zmínky, které připravilo Muzeum voskových figurín Karlštejn.

Co bylo důvodem jejich počínání?

Mezi příběhy obou šlechtičen najdeme mnoho pojítek. Byť je na základě historických materiálů velmi těžké rekonstruovat události, jež se odehrály v 17. století a často beze svědků, za pomoci odborníků se o to můžeme pokusit.

Obě dvě ženy bychom dnes určitě definovali jako sadistky, byť tento termín vznikl až v 18. století, dávno po jejich smrti – jméno získal podle slavného Markýze de Sade.

Kateřina Bechyňová řezala svým obětem maso z těla, zaživa je stahovala z kůže, střídavě polévala ledovou a vroucí vodou, svalstvo pálila vařícím máslem a otevřené rány solila.

Alžběta Báthoryová se zas vyžívala v bičování, píchání špendlíky a jehlami, trhání masa rozžhavenými kleštěmi a dokonce kanibalismu.

Laik by usoudil, že obě dvě byly určitě psychicky nemocné. Podle psychiatra a sexuologa Ondřeje Trojana to však tak lehce rozřešit nelze. „Dnes nejsou sadisti nutně považováni za duševně choré,“ vysvětluje Trojan, „jde ,pouze‘ o deviaci, úchylku, chceme-li poruchu.“

Záleží prý také na tom, proč se ženy chovaly tak, jak se chovaly. „Není úplně zřejmé, zda šlo o sadismus osobnostní, kdy kvůli narušené osobnosti byly tyto šlechtičny kruté ke svým poddaným, nebo zda to mělo sexuální podtext.“

Vliv místo spravedlnosti

Každopádně obě šlechtičny se dopustily hrůzných činů a přitom za ně dlouhou dobu nebyly potrestány. Spor Kateřiny Bechyňové se táhl několik měsíců, než byla bez velkého veřejného rozruchu odsouzena k smrti.

Alžběta Báthoryová, která měla podle některých zdrojů na svědomí až čtyřicetkrát víc obětí než její karlštejnská „kolegyně“, se k pořádnému soudu nedostala nikdy. Zemřela uvězněná na hradě v Čachticích.

Nakonec právě vysoké postavení obou žen mohlo zapříčinit, že se v nich touha po sadismu mohla naplno projevit. „Obě měly moc a měly prostředky,“ říká Trojan a dodává: „Ostatně tak je tomu dodnes. Kdo má víc peněz, může si více dovolit. A to bohužel neplatí jen v sexu.“

Je možné, že kdyby se Kateřina a Alžběta narodily jako obyčejné děvečky, k vraždám by nikdy nedošlo. „Třeba ženy, které musely celé dny pracovat na poli, mohly svým choutkám samozřejmě podléhat jen v daleko omezenější míře, nanejvýše se svými manželi či milenci,“ říká Trojan.

Tajemný život

Zatímco příběh „Čachtické paní“ naplnil stránky mnoha knih a objevil se i na filmovém plátně, o tom, že podobně založená šlechtična řádila i na Karlštejně, ví málokdo.

Začnete-li se o tuto skvrnu v historii našeho nejznámějšího královského hradu zajímat, zjistíte, že dobových pramenů se k ní váže poskrovnu.

Jsou vlastně jen tři: zčásti zachovalé výpovědi svědků, kteří promluvili u soudu, stručná zmínka o odsouzení Kateřiny v Pamětech kronikáře Mikuláše Dačického z Heslova a dobový zápis neznámého autora, který v roce 1856 nechal vydat Karel Jaromír Erben, tehdy pražský archivář. Tady se píše:

Kdyby se mělo všecko vypsati, co jest [Kateřina Bechyňová] činila a kterak se jest mučila a katovala s lidmi svými poddanými a služebnými i s dětmi svými, žádný by jinak nevěřil, než že jest v ní čert musel býti, a že jest čert ty muky, kterýmiž v pekle duše mučí, skrze ni musil to působiti.

O případu Kateřiny Bechyňové toho víme málo, ještě méně je nám známo o jejím životě před vypuknutím procesu.

Byla dcerou Kunaty Pešíka z Komárova, významného rytíře, kterého si za prokazování služeb oblíbil sám král Vladislav I. Jagellonský. Měla jedinou sestru a čtyři bratry. Někteří se pouštějí do spekulací, že právě fakt, že vyrůstala mezi muži, formoval její drsnou povahu.

Současný autor František Lev líčí ve svém románu Krvavý Karlštejn mladou Kateřinu jako dívku atletické postavy, která se oblékala i chovala jako muž.

Podle něj také byla znásilněna jakýmsi vlivným šlechticem, který kvůli svému postavení nikdy nebyl potrestán. Kateřina se pak rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou a na svých děvečkách se pomstila celému světu.

Jak to bylo ve skutečnosti si však můžeme jen domýšlet…

Vraždy na Karlštejně

Součástí jiné verze příběhu je nevydařené manželství. Snad mladá žena po boku svého muže strádala a to ji dohnalo k šílenství.

Kateřinu z politických důvodů provdali za Bedřicha Bechyně z Lažan, jehož bratr byl tehdy nejvýznamnějším představitelem svého rodu. Právě díky němu se Kateřina jistě nejednou podívala na Karlštejn. Její švagr tam byl totiž purkrabím. Je docela možné, že alespoň některé oběti umučila krvelačná šlechtična právě zde.

Na stránkách Krvavého Karlštejna jsou dopodrobna popisovány způsoby, kterými vlivná paní své oběti trýznila. S ukrytím, respektive pohřbíváním mrtvol si Kateřina nedělala starosti.

Spisovatel líčí, jak jednu umučenou děvečku dokonce prohodila prevétem, hradním záchodkem, přímo na smetiště. Tyto příkopy, obepínající středověké pevnosti, byly plné všemožného odpadu včetně fekálií.

O tom, že si tento Kateřinin čin Lev nevymyslel, nepřímo svědčí dobový záznam soudního výslechu. Šlechtičny se při něm bratr jejího manžela zastával slovy: „Kterak by paní Kateřina z Komárova děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolův letěla, i toho jsem já nikdá neviděl, ani o tom co vím. A o žádném mordu vědom nic nejsem.“

Černá magie

Tak, jak se vědělo o řádění „Čachtické paní“, vědělo se i o krutých praktikách Kateřiny. Za své choutky se nestyděla a dávala je okázale najevo – povídá se, že když jí například kočka roztrhala krajky, nechala ji za trest stáhnout zaživa.

Jako vlivná šlechtična si mohla dovolit mít mlčící pomocníky. Jistá Manda Vaňková pak u soudu pod nátlakem přiznala: „Toho jsem svědoma, že jsme bili, paní tu byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, ubivše ji, potom ji snesli doluov. O druhé, že jsem tu bila, o nějaké Kačce, a od nich že jsme ji snesli, že jest umřela, že jsme ji zabili nahoře.“

Jména pomocníků Alžběty Báthoryové jsou černé na bílém zaznamenána v historických pramenech. S nimi byl – na rozdíl od vrchní vražednice – proces vyřízen velmi rychle.

Alžběta měla dokonce pletky s černou magií a nechávala si radit od čarodějnice známé pod jménem Majerníčka. Tato podivná žena, která „Čachtickou paní“ zásobila kouzelnými předměty i magickými formulkami, byla za své praktiky upálena už v roce 1611. Její sadistická paní čekala na přirozenou smrt další tři roky.

Děsivé odhalení

Obě dvě šlechtičny si o dopadení koledovaly. Snad kdyby se své skutky snažily držet více v tajnosti, ochránilo by je jejich vysoké postavení docela. Ale bylo to jinak. Kateřina Bechyňová prý zamordovala čtrnáct lidí, Alžběta snad dokonce více než šest set.

Báthoryové měli psychické poruchy v rodě, u některých se vyskytovaly sklony k násilnostem, krutosti a mravní zvrhlosti. Řádění „Čachtické paní“ nabralo největších obrátek po smrti jejího manžela, v roce 1604.

Jako dědička obrovského majetku nechávala na své panství vodit mnoho děveček, které se nikdy neměly vrátit domů. Zprvu sem mladé ženy lákala velkolepými sliby, pak zastrašováním. Lze předpokládat, že podobně si své oběti „obstarávala“ i „Karlštejnská paní“.

Člověku zůstává rozum stát, když si spočítá, jakou dobu zůstávaly skutky vlivných vražedkyň bez povšimnutí. Kolika duševně narušeným příslušníkům vysoké šlechty mohlo podobné řádění projít, aniž by kdy bylo zapsáno do historických materiálů?!

Alžběta Báthoryová mučila a zabijela mladé dívky na mnoha místech svého panství, při dlouhých cestách i přímo v kočáře. Mrtvoly nechávala pohřbívat všude možně: u cest, v polích, také na hřbitovech.

Jenže hlasy nešťastných rodičů, kteří se sháněli po svých ztracených dcerách, nešlo utišit. Jednoho mrazivého dne roku 1610 se na příkaz panovníka palatin Turzo konečně vydal do Čachtic, aby celý případ vyřešil.

Jako první zamířil do zdejšího zámku, odkud se prý dříve často ozývaly steny a volání o pomoc. „Čachtická paní“ byla přistižena při činu.

Kateřina Bechyňová z Lažan byla předvolána k soudu díky Václavu Hájkovi z Libočan, který byl tenkrát děkanem na Karlštejně. Podle spisovatele Františka Lva si za ním chodili stěžovat prostí lidé. Vyprávěli, jak zlá paní Kateřina v útrobách hradu mučí a zabíjí své poddané.

V knize Krvavý Karlštejn je Hájek vylíčen jako skvělý kronikář, kterému se zželelo lidu a zastal se ho, i když při tom riskoval své postavení. Ve skutečnosti však mohl mít i osobní motiv, třeba nevyřízené účty s někým z Bechyňů z Lažan.

Ostatně tento muž nebyl zdaleka tak ctnostný, jak nám bylo do hlavy vštěpováno na škole. Za svůj život se dostal do mnoha soudních sporů, byl obviněn ze zanedbávání věřených úřadů a dokonce i zpronevěr.

Podplacená svědectví

Že byly vražednice dohnány k soudu však zdaleka neznamenalo, že by byly také ihned potrestány. Byť proti Kateřině vypovědělo mnoho svědků, našli se i tací, kteří mluvili v její prospěch.

Jistá Anežka například vysvětlila smrt děvečky Kačky záludnou nemocí: „Několik nedělí stonala a v tý nemoci jest umřela, tu jsem žádného bití na ní neznala ani neviděla. Já jsem u své paní, teď tomu na šestnáct let, mám na sebe paní dobrú, laskavú, tak na svú paní nevím, co praviti.“

S největší pravděpodobností byli poddaní podpláceni nebo zastrašováni, aby promluvili ve prospěch Kateřiny z Lažan. Potvrzuje to zápis výpovědi Blažka ze Svatého Pole, který se přiznal k předchozímu křivému svědectví: „Kterak jsem měl dělati, ona mne pro Pána Buoha prosila, abych na ni o těch mordích nepravil.“

Tím však snaha zmanipulovat soud zdaleka nekončila. Bechyňové se dokonce uchýlili k očerňování svědků a snad si i najali lidi, kteří by je svými výpověďmi zdiskreditovali.

„Lidmila byla u nás po Matoušovi vdovú, jest své cti nezachovala, jest s nějakým ševcem přebývala,“ zaznělo u soudu. Bedřich Bechyně z Lažan zas pokazil pověst Kateřině Vítové: „Toto mi jest dobře vědomo, že majíc muže, neřádně se chovala a s cizími líhala, toho času, když jest na Pičíně byla.“

Alžběta Báthoryová se k řádnému soudu nedostala nikdy, přestože to bylo proti vůli panovníka. Chránilo ji vysoké společenské postavení, příbuzenský vztah k palatinu Turzovi, který měl celou věc na starost, a konečně i zásluhy jejího manžela Františka Nádasdyho v boji proti Turkům.

„Čachtická paní“ nebyla sťata ani upálena, jak bylo tehdy zvykem. Palatin celou věc oddaloval tak dlouho, až se o ni přestal zajímat i panovník.

Alžbětini pomocníci byli potrestáni a na vražedkyni se jakoby zapomnělo. Zemřela mezi čachtickými zdmi a byla tajně pochována, aby mezi lidmi nevypukly nepokoje. Dodnes nikdo netuší, kde leží její tělo.

Vražda ze záhrobí?

Zatímco „Čachtická paní“ v roce 1614 zemřela přirozenou smrtí, Kateřinu z Karlštejna nakonec dostihla spravedlnost. Předposlední lednový den roku 1534 je nad vražednicí vynesen rozsudek: má být svržena do věže Mihulky na Pražském hradě a vyhladověna k smrti.

Tak se stalo sedmadvacátého února a následující dva týdny dělaly vražednici společnost jen krysy a hlad. „Karlštejnská paní“ zemřela patnáctého března roku 1534.

Všichni zúčastění se snažili celý případ ututlat. Vše mělo být vyřízeno tichou cestou, proto byl zvolen tak netradiční trest, který nedovoloval přihlížet širé veřejnosti. Avšak podivné události měly pokračovat i po smrti „Karlštejnské paní“.

Kateřina Bechyňová zemřela v neděli a den nato byla pohřbena. Už ve středu se však za nevyjasněných okolností rozloučil se světem Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr, který při soudu zastupoval samotného panovníka a vynesl rozsudek. Dobový kronikář si dal obě úmrtí do souvislosti:

Já jinak nevěřím, než že ten lítý jed té ženy a ta přílišná ukrutnost vyprejštila se jest tak, že nebylo na tom dosti, co jest jich prvé zmordovala, aby měla také sama svým hrdlem to zaplatiti, a umrúci sama jiných nemordovati; ale že tím jedem lítým ukrutenství svého nakazila jest a o život připravila toho ctného pána, kterejž jest toho soudu a té pře po králi nejvyšší soudce byl. A pro velikú nepravost její, té ženy, že umírajíc nemohla jest sama umříti, aby s sebú nepotáhla někoho; nemohla-li jest kolika osob, což by jich byla, živa jsúci, kdyby byla v toto osidlo neupadla, o hrdlo připravila, s sebú pojíti, i podmanila toho jednoho, ježto dobře za ty všecky mohl se hoditi múdrostí, rozumem, urozením, slávú i bohatstvím, neb zdálo se jí za dosti, když se nad tím jediným pomstí, tak jako, kdyby živa jsúci sto lidí zmordovala prostých.

Celý případ měl nepříjemnou dohru ještě pro Václava Hájka z Libočan. Několik měsíců po Kateřinině odsouzení byl zažalován Janem Bechyněm kvůli několika straším prohřeškům.

Pomsta se vlivnému šlechtici podařila: Hájka vezli k soudu do Prahy jako nejposlednějšího zločince – přivázaného zespodu na koni.

Nakonec byl usvědčen z krádeže klenotů a zvonce z hradní kaple a zbaven vysokého úřadu. Tak se – snad už naposled – pomstila „Karlštejnská paní“ ze záhrobí.

Publikováno: 25. 11. 2021